Znáte kluka, který by si nehrál nikdy v životě na rytíře nebo něčím nešermoval aspoň z nějakého jiného důvodu? Skoro bych si troufnul říci, že neznáte. Pomineme-li totiž dítka příliš malá, která k tomu ještě nedorostla a jenom leží někde v kočárku, muselo by jít snad jedině o extrémně ‚přemodernizované‘ dítě hledící všechen volný čas jenom do svého mobilu nebo počítače. Kde ale může i někdo takový hrát hry, v nichž se šermuje aspoň virtuálně.
A znáte nějakého kluka, kterého by už odmala nezajímaly třeba nože? Kolikrát jenom rodiče kladou těmto na srdce, ať si s takovými noži nehrají, ať na ně nesahají, ať se jich ani nedotknou, ale jako by hrách na zeď házeli. Takové nože, to je přece mimo jiné i znak mužnosti, jsou to svým způsobem zbraně, a proto nepřestanou často lákat ani tehdy, když se takový kluk řízne, schytá to za to, že neposlouchal, a znovu musí poslouchat, že s nožem se nehraje.
Meče a nože prostě patří k mužům. I když jsme si my lidé genderově rovni a kvůli emancipaci je tak třeba dodat, že ani děvčatům nemusí být tyto předměty cizí. A tak náklonnost k mečům a nožům u mnoha mužů nevymizí ani poté, co dospějí. Vždyť jak se traduje, ‚každý správný muž nosí v kapse nůž‘.
A když už má někdo nosit něco takového po kapsách nebo když se tím chce třeba i chlubit před ostatními, nemůže se pochopitelně spokojit třeba s nějakým obyčejným tupým kuchyňským nožem. A ani ona známá rybička díru do světa neudělá.
Ale takové ručně kované meče a nože, to už je něco jiného. To už je něco, s čím se žádný chlap nemusí před ostatními stydět. To je něco, s čím je člověk vážně frajer.
A když si chce někdo takového opravdového muže naklonit, pak mu může dát právě něco takového darem. Protože to je skutečně originální dárek a takové ruční práci z kvalitní ručně kované pružinové oceli se žádná průmyslově vyrobená kudla nevyrovná.