Jitka zavzpomínala na Vánoce ze svého dětství, kdy jejich rodina – táta, máma, ona, její bratr Jirka a sestra Lenka slavili Štědrý den společně s tetou, strýcem, sestřenkou Hankou a bratrancem Vojtou u babičky a dědy. Tolik lidí u jednoho dlouhého – rozloženého stolu v obývacím pokoji! Stály na něm mísa s banány, pomeranči, hroznovým vínem, jablky. Také hluboká mísa z broušeného skla plná výborných kousků cukroví. Jako by sníh napadal i na ně. Nechyběly tu ani talíře s vánočkou a obloženými chlebíčky.
Připadala si jako na zámku. I tam přece, jak vídala v pohádkách nebo historických filmech, hodovali šlechtici u dlouhých stolů, a v ještě větším počtu. Teplo, které sálalo od etážového topení pod okny a z kuchyně od kamen, všem rozpalovalo tváře do červena. Příbory a lžíce lehce cinkaly o talíře. Rybí polévka s knedlíčky a potom bramborový salát se smaženým kaprem nebo s pečenými kuřecími kousky pro děti všem moc chutnaly. Po slavnostní večeři se sklidilo ze stolu a kouzelné zacinkání zvonečku ohlásilo příchod Ježíška. Mohly se začít rozbalovat dárky.
To napětí z očekávání, co kdo dostane za dárek, se dalo snad i krájet. Každý oči navrch hlavy, uši nastražené, aby nepřehlédl a nepřeslechl, až bude čteno, vysloveno z balíčku či balíku právě jeho jméno. A pak nedočkavé rozbalování dárku, těšení a radost. Jitka měla moc ráda tyto společné chvíle, kdy si pak jako děti hrály nejrůznější hry se vším, co dostaly pod stromeček. Stavebnice, kostky, korálky, panenky, auta, knížky, nádobíčko, oblečení. Vše si ukazovaly, prohlížely, půjčovaly a zkoušely. Když úplně unavení dobrým jídlem a hraním šly spát do studené ložnice, čekaly na ně ve vysokých postelích péřové duchny – velké nadýchané peřiny a polštáře, pod kterými pak bylo krásně teplo. To se to spalo – měkce a sladce, panečku. A snilo – jako na obláčku.