Dítě a hra jsou v podstatě synonyma. Jistě, typy her se v průběhu času mění – například to, co hrají dnešní dětí, se od toho, co hráli jejich rodiče či prarodiče, velmi liší, avšak základní fakt zůstává. Je to především proto, že se jedná o nezbytnou součást dětského vývoje. Možná bychom byli překvapeni, kdybychom zjistili, jaké dovednosti se děti s pomocí her učí, a to nejen fyzické, ale také mentální. Hraní na hřišti a prolézačkách jim pomáhá učit se ovládat vlastní tělo a zjišťovat jeho hranice, zatímco při klidnějších hrách se zase učí, jak jednat v situacích, které může v dospělosti potkat. Přitom je však značně podceňována role rodiče. Jistě, pokud toto piluje se svými vrstevníky, není na tom nic špatného. Naopak, učí se jednat se sobě rovnými, jak se prosadit ve společnosti a mnohé další věci. Avšak hry s rodiči či prarodiči mají také svou nezastupitelnou roli.
V první řadě tak můžeme našeho potomka v podstatě naučit, jak správně řešit danou situaci. V rámci hry můžeme vytvářet různé modelové situace, a učit tak svého syna či dceru, jak je vyřešit. Tím se naučí, jak je správně řešit.
Nelze také opominout fakt, že se v této chvíli v podstatě „snížíme“ na úroveň dítěte. To díky tomu ztratí alespoň část onoho bázlivého respektu, a bude otevřenější. Může nám tak říci věci, které by jinak zamlčelo, neboť by se o nich stydělo či bálo mluvit. My mu díky tomu můžeme lépe porozumět a pochopit, proč v některých situacích jedná tak, jak jedná, a případně mu pomoci.
Jistě, v současnosti volí mnoho rodičů jednoduché řešení, kdy dají dítěti například tablet, aby se dívalo na videa nebo si na něm něco zahrálo. A je pravda, že i tyto hry tříbí určité dovednosti, které budou čím dál potřebnější. Ztrácí se tím však určitý osobní kontakt, který je pro správný vývoj mladé mysli nezbytný. A to je velká škoda.